Chyba
  • Chyba při nahrávání kanálu
  • Chyba při nahrávání kanálu

Lendl: Andy na mě byl milejší než děti. Prý tenisu nerozumím(6/2014)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

"Sedli jsme si a povídali jsme si o tom, jestli by dávalo smysl něco na Andyho hře měnit. Vyměnili jsme si nejdřív spoustu názorů a přišli na to, že spolu můžeme spolupracovat. Něco jsem do jeho hry přidal ze svých hráčských zkušeností, ale přesto si myslím, že za ty dva roky spíš vypiloval svou hru k dokonalosti sám," uvedl Lendl na semináři Unie sportovních trenérů Českého olympijského výboru.

Jak těžké pro vás bylo vést Andyho, o němž se tvrdí, že je hodně tvrdohlavý?
V tenise je to mnohem jednodušší než ve fotbale nebo hokeji. Tam je pětadvacet kluků, s nimiž musíte vyjít, kdežto já vedl jenom jednoho, navíc já ani nechtěl trénovat, spíš mě o to Andy požádal. A kdybychom se neshodli, už na začátku bych mu řekl, aby si našel někoho jiného.

Co jste řekl Andymu na úvodním tréninku?
Řekl jsem mu, pojď pracovat na těchhle věcech a po třech měsících se podíváme, a když zjistíme, že už je to dobré, budeme na tom dělat míň. My jsme sice chtěli vyhrát oba grandslam, ale Andymu jsem řekl, dělej všechno pro to, abys byl co nejlepší na tréninku, a pak ten výsledek na turnajích k tobě přijde sám.

Jak těžké bylo vycházet s Murrayho matkou Juddy, o níž se tvrdí, že je na ni Andy hodně fixovaný a že dá na její názory více než na názory trenéra?
Co se psalo o Andyho mamince, vůbec nebyla pravda. Naopak jako první jsem šel za ní a zeptal se na jeho povahu. Andy je totiž jako jakýkoliv špičkový sportovec tvrdohlavý. Už tehdy mi moc pomohla a pomáhala mi během celé naší spolupráce, protože ho zná lépe než kdokoliv jiný.

Jaké to je, jít trénovat hráče světové špičky bez jakékoliv dřívější trenérské zkušenosti?
Měl jsem zkušenosti s trénováním svých dětí. Čtyři z pěti mých dcer hrály tenis odmalička, tři z nich pak hrály velmi dobře golf na univerzitě a já byl znovu u toho. A poznal jsem u toho, že je každá jiná. Na jednu můžu houknout a půjde jí to líp, a když houknu na tu druhou, uzavře se do sebe. Tu naopak musím pochválit, i když jí to nejde.

Jak naopak ony vnímaly jako kouče vás?
Jednoduché to není nikdy. Když jsem učil nejstarší dceru v deseti letech tenis, tak mi povídala. "Jak můžeš hrát takhle forhend, co ty o tom víš." No a pak když přešla ke golfu, tak mi řekla: "Ty jsi hrál tenis, ale o golfu nic nevíš, tak mi do toho nekecej."

Takže trénování vlastních dětí bylo jedinou zkušeností před koučováním Murrayho?
To byla první dobrá zkušenost a tou druhou pro mě byl Tony Roach, který mě vedl. Byl ve své době druhý na světě, vynikající hráč. On zná ten pocit, jak jsem se cítil v neděli ráno před finále US Open, a z těch zkušeností já pak čerpal.

Před vaším příchodem se Andy dostal dvakrát do finále Australian Open, pak ale konečně začal triumfovat. Co jste tedy na jeho hře především změnil?
Pracovali jsme s Andym ne na technice úderu, ale hlavně jsme se připravovali na to, co má hrát proti Djokovičovi, co nemá rád Federer, co Nadal. Když jsme si poprvé sedli, řekli jsme si, co proti těmhle třem hráčům, které neporážel, má dělat jinak. Když věděl, že to na ně platí, mnohem víc si věřil.

Pro Brity jste se stali s Andym národními hrdiny, když loni triumfoval na Wimbledonu. Byla to satisfakce za to, že vy jste nikdy v All England Clubu nevyhrál?
Na Wimbledonu za mě byla rychlá tráva s nízkým odskokem, takže jsem musel hrát hru servis-síť, což mé hře vůbec nevyhovovalo, naopak proti mně hráli hráči, kteří stejným způsobem hráli i na jiných površích a na antuce proti mně měli velký problém.

Murraymu se to však přes obrovský tlak, který na něj veřejnost vyvíjela, povedlo. Zažil jste vy někdy něco podobného?
Co se týká Andyho, tak ten tlak, aby Andy vyhrál Wimbledon, byl obrovský, to jsem nikdy v životě nezažil. Když mu furt připomínali, že žádný Brit Wimbledon nevyhrál 77 let, tak i mě samotného z toho bolela hlava. Říkal jsem mu: "Nic nečti, nedívej se na televizi. Úplně se odtrhni od světa."

Asi mu hodně pomohlo, že už byl rok předtím ve finále proti Rogeru Federerovi a mohl si finále "osahat", že?
Aspoň nebyl ten tlak na něho tak enormní. Když prohrál to první finále s Federerem, tak jsem mu říkal: "Hrál jsi neuvěřitelně, výborný tenis, ten tlak byl ale obrovský. Půjdeme na to příští rok a uvidíš, že ti to pomůže, abys to vyhrál. Takový tlak už totiž nikdy neucítíš." A i proto vyhrál olympiádu, proto vyhrál US Open, proto po roce vyhrál Wimbledon.

Když už jsme u toho, potřeboval Andy nějakého mentálního kouče kvůli tomuto tlaku, nebo jste si s tím poradil vy sám?
Já sám nebyl žádný mentální kouč, neměl jsem s tím zkušenost. Naopak jsem měl zkušenost s tím, že jsem věděl, jaké to je, když jsem moc chtěl a ono to nešlo, a co udělat, aby to tedy šlo. Vím ale, jaký má člověk pocit, když prohrává 2:0 na grandslamu, a co musím udělat, aby se to otočilo. Nebo co dělat, když se přeruší skoro vyhraný zápas. A jestli měl Andy svého mentálního kouče, to vám neřeknu.

Jak se vám tedy podařilo docílit toho, že Andy vypadal na kurtu po celý zápas stoprocentně soustředěný stejně jako vy během vaší kariéry?
Když mi Andy říkal, že se nedokáže soustředit na trénink, vůbec jsem mu nerozuměl. U mě to nikdy nefungovalo, já byl vždycky soustředěný na každý míč. A tak to fungovalo i v zápase. Měli jsme plán, a když se ho Andy držel a byl pořád koncentrovaný, většinou vyhrál.

Občas se ale stávalo, že hledal během zápasu vaši pomoc. Co jste mu nejčastěji radil?
Obrovsky jsem věřil Andyho instinktu. Řekli jsme si večer před zápasem a pak ještě ráno, co má hrát, ale během zápasu jsem Andymu nic neříkal, ani mu nic nenaznačoval, protože on sám ví nejlíp, co mu na kurtu šlo nejvíc, nebo co mu zase vůbec nešlo, a dokáže to pak rychle změnit. Andyho silná stránka je taktika, takže kdybych mu třeba řekl během zápasů, co má dělat a kam si má stoupnout, tak ho naopak spíš rozhodím. Spíš ho jen na dálku psychicky povzbudit.

A jakou jste mu dával největší radu například den před finále grandslamu či olympiády?
Andymu jsem vždycky večer před zápasem říkal, ať jde někam na večeři, podívá se v televizi na fotbal a vůbec nemyslí na to, co ho zítra čeká. Má svůj realizační tým, kondičního kouče, sparingpartnera, fyzioterapeuty, agenta a další lidi. Jsou hodně důležití, pak je ale nutné, aby si uměl užívat svůj volný čas, věnoval se přítelkyni a nechodili na každou večeři v deseti. Já mu vždycky řekl: "Andy, užij si večer, užij si svůj den, a teprve až mě budeš potřebovat, tak mi zavolej." A on mi hned zavolal: "Pojď se mnou na večeři."

Jak se vám povedlo docílit toho, že Andy sice příliš nevyhrával ostatní turnaje, a na grandslamech najednou přišel a vyhrál?
Pro hráče ve stovce jsou všechny turnaje důležité stejně, ale ti opravdu nejlepší směřují svůj trénink jen k tomu, aby uspěli na grandslamu. Takže se snažíte načasovat formu, abyste hrál nejlépe na grandslamech a pak ještě na Turnaji mistrů. Musíte zvážit, abyste nehrál moc zápasů před grandslamem, abyste nebyl strhaný, ale zase jich nesmíte hrát málo, protože pak vám budou chybět. Nikdy bych ale hráčovi neřekl, aby zápas úmyslně vypustil a šetřil se.

Největší podíl na Andyho triumfech se přikládá vám. Je však někdo v jeho týmu, kdo si podle vás zasluhuje stejné ocenění?
Hodně mi pomohl atletický kouč Danny Vallverdu, který zná Andyho od patnácti let, a ten mi občas ráno řekl, dneska asi trénink nebude, Andy se necítí dobře, nebo Andy už nemůže, za pět minut mu dojde dech, ale tobě to neřekne. Nejdřív jsem si říkal, co je to za blbost, ale pak jsem pochopil, že má Danny pravdu, takže jsem musel za těch pět minut něco rychle vymyslet. Danny by si za to zasloužil hodně kreditu, bez něj bych si neporadil.

Co jste ale nemohl ovlivnit ani vy, bylo Andyho zranění zad ze závěru minulé sezony. Jak těžké je pro tenistu se vrátit po operaci do své někdejší formy?
Andy měl velké problémy se zády, proto musel velkou část minulé sezony vynechat a jít na operaci. V tenise to ale proti jiným sportům máme mnohem lepší v tom, že oproti jiným sportům máme během roku čtyři vrcholy. Atleti mají oproti nám vrchol jen jeden. Problém tak není jeden z nich vynechat, ale pak se stihnout vrátit do formy a ostatní dohnat.

Nyní po ukončení spolupráce se hodně mluví o tom, zda byste se k trénování ještě někdy vrátil. Dokázal byste třeba někdy trénovat ženu?
Je to hodně těžká otázka. Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že budu koučovat tenis, tak bych si ukázal na hlavu. A to stejné bych teď řekl, kdyby mě o spolupráci poprosila žena, protože o ženském tenisu nevím skoro nic. Je důležité, aby si ti dva lidé rozuměli a měli stejný cíl a způsob, jak ho dosáhnout. Takže kdyby to všechno fungovalo, minimálně bych se zamyslel nad tím, jestli bych tu ženu měl koučovat. Když ale za další čtyři roky přijde chlapská jednička a bude chtít koučovat, a když si nebudeme sedět, tak to prostě nevezmu.

Jaroslav Šindelář - 30. 5. 12:35 aktualizováno

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

  • Camille 22.09.2017 14:31
    Article writing is also a excitement, if you know then you can write otherwise it is difficult to ...

    Číst dále...

     
  • Krystle 21.09.2017 15:08
    I constantly spent my half an hour to read this web site's articles all the time along with a cup of ...

    Číst dále...

     
  • Amanda 19.09.2017 22:36
    Hi there, You have done an excellent job. I will certainly digg it and personally recommend to my ...

    Číst dále...

     
  • Timothy 19.09.2017 02:23
    I see your page needs some fresh content. Writing manually takes a lot of time, but there is tool for ...

    Číst dále...

     
  • Berenice 17.09.2017 08:16
    great publish, very informative. I'm wondering why the opposite specialists of this sector do not ...

    Číst dále...