Chyba
  • Chyba při nahrávání kanálu
  • Chyba při nahrávání kanálu

Kondiční eso Marek Všetíček: Se Štěpánkem máme velké plány(1/2015)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

„Ano, dokázal se vrátit. Já si myslím, že Radek i v poslední době dokazuje, že jeho tělo je velice dobře připravené a rozhodně do starého železa nepatří. Kdyby všichni věděli, jaké má motorické ukazatele a testy pohybových schopností tak… On není jen tenista, ale také atlet. Troufl bych si říct, že málokterý profesionální tenista by se s ním mohl měřit v některých atletických disciplínách.“

Trávíte spolu hodně času, neměli jste někdy ponorku?

„S Radkem se prolíná profesionalita s kamarádstvím. Myslím si, že je obrovská výhoda, že oba dva víme, jestli jsme se dostali na hranu a kdy by se to mohlo zvrátit. Jsme k sobě upřímní. Nepotřebujeme před sebou nic skrývat. Je výborné, že jsme si vytvořili kamarádský vztah, který je mnohem bohatší než sportovní. S Radkem je sranda, máme spousty zážitků a nikdy jsme ponorku neměli, nebo že by se některá situace vyhrotila. Radek je velmi společenský.

Jste historicky prvním kondičním trenérem, který tento obor vystudoval, uvedl do praxe. Prozradíte vaše tajemství?

„Každý sportovec si chrání své know how… a hráči nejsou rádi, když se o nich bavíte. Platí tady konkurenční boj a tak to je. Samozřejmě doba je jiná než dříve. Ti nejlepší se připravují za zavřenými dveřmi a nemají zájem, aby je někdo viděl. Důležité je si uvědomit, že každý hráč má svou intenzitu a jiné dávkování tréninku. My jsme začínali před 25 lety jako průkopníci v této disciplíně, čerpali z literatury a z různých překladů. Nejvíce mě nasměroval Franta Vykydal, můj atletický trenér, se kterým jsem diskutoval a filozofoval o kondiční přípravě.“

A na co jste při filozofování přišel?

„Důležité je si uvědomit, že tenis je založen na lehkosti. Největší chybou kondičních trenérů bylo, že nebyli na tenisových trénincích. A to byl zlom, který mi pomohl. Trénink šiju na míru. Každý sportovec potřebuje individuální přístup. Musíte ho poznat, což znamená, že s ním musíte žít. Během praxe jsem si vytvořil určité šablony, které aplikuji. Když některý trénink na dotyčného neplatí, musí se upravit. Trénink se dolaďuje neustále. Můj názor také je, že doba individuálních kondičních trenérů přijde i v kolektivních sportech, třeba u fotbalistů a hokejistů.“

To vážně jde, není to náročné?

„Musíte se pokusit namíchat koktejl tréninkových prostředků, které platí na daného svěřence a snažit se trefovat superkompenzaci, tedy princip střídání zatížení a odpočinku v pravý čas. Především v době, kdy začíná turnaj. Nejdůležitější vlastností trenéra je schopnost improvizace, zareagovat na změnu podmínek tréninku jako je třeba počasí. To považuji za nejdůležitější vlastnost.“

Stavíte si plán tréninku?

„Plán na papíře se kolikrát musí změnit a trenér musí reagovat. A to je největší radost, když se můžete věnovat jednomu člověku, protože když máte trénink skupinový, kde jsou muži i ženy v různém věku, tak jednotlivá cvičení nemají význam pro jednotlivce. Já jsem vždy pracoval 1:1.“

V roce 1988 jste začal spolupracovat s Karlem Nováčkem a vydrželi jste spolu osm let. Jak na toto období navíc v minulém režimu vzpomínáte?

„Měl jsem štěstí a byla to velká náhoda, že jsem se potkal s Karlem, který v té době trénoval s Ivanem Lendlem v USA. A de facto přinesl první poznatky o kondičním tréninku a já jsem se mu neskutečnou shodou okolností hodil do konceptu. Když jsme začínali, tak tam vznikaly doslova srandovní příhody. Například jsme dělali pasivní strečink, kdy já ho lámal, dělal mu páky a když nás viděli, považovali nás za teplý bratry. Bylo to humorné, protože strečink byl tehdy doslova tabu.“

A váš první společný turnaj v Mnichově pak Karel Nováček vyhrál.

„Přesně tak…(přemýšlí) Když na tuhle chvíli vzpomínám, byl jsem zaplaven pocitem štěstí a euforie, že jsem zrovna já, kluk ze socialistického Československa, měl podíl na takovém vítězství. Od té doby Karel stoupal na žebříčku a ta spolupráce byla nádherná.“

A tímto momentem se rozběhla i vaše kariéra?

„Ano. Poznával jsem turnaje a specifika prostředí, což jsou věci, které nikdo nikde nevyčte. Samozřejmě jsem pozoroval jiné hráče, jak se připravují, co dělají a sbíral jsem tím zkušenosti. To je totiž něco jiného, než když je člověk v klubovém prostředí a nevidí ty nejlepší. A dostal jsem se tak i k Ivanovi Lendlovi, získal jeho náhled na kondiční trénink. To bylo vzdělání, které vám vysoká škola dát nemůže.“

Největšího triumfu jste se ovšem dosáhl až s Petrem Kordou na Australian Open v roce 1998. Musela to být neskutečná jízda, po níž se vám otevřel celý svět. Mám pravdu?

„Byl to obrovský úspěch. Petr se dostal na druhé místo na světě. A chyběl mu jediný zápas k tomu, aby byl první. Dosáhli jsme toho a já jsem hrozně rád, že jsem mohl být u zrodu takového výsledku. Víte, Petr mi dal strašně moc. Když jsme spolu začínali, on už velkým hráčem vlastně byl. Jenže spadl v žebříčku a chtěl se dostat zpátky nahoru.“

A to se vám podařilo.

„To je pravda. A od té doby s Petrem spolupracuji a jsme v neustálém kontaktu. Dalo by se říct, že mě výrazně ovlivnil v pohledu na profi práci, a vůbec celá Kordova rodina, i jeho manželka Regina. Petr je člověk, který má přirozený instinkt, dokáže číst v tréninku. O tenise přemýšlí čtyřiadvacet hodin denně, i ve spánku, jak by se dalo něco zlepšit. Samozřejmě mě hodně ovlivnil jeho přístup, který praktikoval, a hodně jsem si z toho vzal. Dnes trénuje Radka a často spolu rozebíráme tyto věci. No, už je docela dost dlouhá doba.“

Měla tehdy profese kondičního trenéra u nás respekt?

„Respekt je nadnesené slovo, ale je strašně těžké zespoda vidět určitý nástin, protože v té době ten prostor nebyl, kde bychom se o tom mohli pobavit třeba v novinách, jako tomu je dnes. Nikdo se nezajímal, co za tím vším stojí, byl to úspěch jednotlivce. Ale musím říct, že vznikaly týmy. A když se dnes podíváme kolem, tak Djokovič, Federer, Murray, Berdych… ti všichni mají kolem sebe pět lidí, jako jsou tenisový a kondiční trenér, fyzioterapeut, psycholog, masér a vyplétači.

A celý tým doprovází sportovce na každý turnaj? To musí být finančně velmi náročné.

„Tenkrát jezdil jen jeden z nich a většinou se střídali. Jel tenisový, nebo kondiční trenér. Ano, mít takový tým je velice nákladná záležitost, kterou si mohou dovolit jen ti nejlepší. Když někdo začíná, tak to nejde. Tohle zázemí si může dovolit jen profesionální hráč, který vydělává. Ostatní jsou odkázaní na klubovou úroveň, kde dochází na jednotlivé tréninky třeba dvakrát až třikrát týdně.“

Na kolik v tenise vyjde takový realizační tým? Zkuste aspoň řádově.

„Pokud máte tým jako Federer nebo Djokovič, znamená to čtyři až pět členů včetně mentora, což jsou třeba Becker a Edberg. Pak se ta částka pohybuje v řádech několika milionů korun.“

Zajímavé je, že ve vrcholovém kolektivním sportu mnoho kondičních trenérů nenajdeme. Přitom právě tam se točí obrovské peníze.

„Můj názor je, že doba kondičních trenérů u fotbalistů a hokejistů přijde. Vývoj jde vidět u německého fotbalového týmu. Dříve, když tam byl Jürgen Klinsmann, který teď vede Ameriku, byl známý tím, že měl na každé dva hráče jednoho kondičního trenéra. Uvědomoval si a kladl velký důraz na kondici a na individuální stránku. Skoro každý hráč měl tedy jednoho trenéra, který se zabýval jen jím. V hokeji zase máte útočníky, obránce a brankáře, takže tam už je specializace jasná a pak se musí vybírat trénink podle somatotypů, což znamená brát do úvahy, kolik váží, měří a sestavovat jim tréninky individuálně na míru. Já si myslím, že v budoucnosti tento trend přijde. Samozřejmě je otázkou, jestli fotbalisté a hokejisté do toho budou chtít investovat.“

Po jak dlouhé době poznáte, že se hráč ve fyzické přípravě posunul?

„Vždy začínám se vstupními motorickými testy a většinou po šesti měsících jsou vidět první pokroky. Po roce by pak měly být viditelné výsledky všech pohybových schopností, pokud tréninkový proces nezbrzdí nemoc nebo zranění. Kondiční příprava ale musí být dána individuálně.“

Můžete uvést příklad?

„Vezmu Karla Nováčka, který byl těžký, vážil pětadevadesát kilo. A do protikladu dám Petra Kordu, který byl o dvacet kilo lehčí. Každý tedy potřeboval něco jiného. Zároveň se oba dva dostali do desítky, Tedy vlastně tři. Nesmím zapomenout na Radka Štěpánka. Přitom on byl takový, nechci říct méně talentovaný, ale potřeboval více práce, aby dosáhl podobného výsledku. Víte, hráč pozná sám na sobě nejlépe, jestli mu pomáháte, jinak se s vámi může rozloučit.“

Máte jen štěstí na hráče jako je Štěpánek, nebo přichází éra, kdy sportovci budou obecně schopní hrát klidně až do padesáti let?

„Radek je příklad, že se vše posouvá a nejen díky kondici, ale i fyzioterapii a regeneraci. Podívejte se na Jágra, v jeho věku dříve sportovci končili a Radkovi letos bude 36 let. S Radkem máme nový vzor ve švédském hráči Jonasovi Björkmanovi, který ho porazil v 36 letech v semifinále ve Wimbledonu. Rozhodně příští rok, pokud všechno dobře dopadne a nebude zraněný, může pozlobit hodně hráčů. Letos měl dobře rozehrané zápasy, ať to bylo s Nadalem, s Federrerem a poslední zápas s Djokovičem, kdy mu chyběla páska, aby se mohl dostat do pátého setu a mohlo být vše jinak. Myslím si, že předvádí slušný výkon. Jen si vemte, že před Wimbledonem porazil Murrayho na trávě, což není jednoduché. Mě ta práce baví a pokud se u Radka každý rok prodlouží, budu rád. Dnes už víme a chceme dokázat, že kondicí se dá rapidně prodloužit sportovní věk.“

Letošní sezona pro vás byla výjimečná. Díky vztahu Radka s Petrou Kvitovou jste totiž prvně trénoval i českou tenistku a spolupráce, včetně přípravy na vítězný Wimbledon. Na kolik to bylo s Petrou náročné?

„Byla to pro mě výzva a nová zkušenost. Myšlenka společné přípravy vznikla vlastně tím, že Petra byla Radkovou přítelkyní a trávili spolu volný čas. Některé věci jsme ale museli přizpůsobit ženské fyziologii. Jejich trénink se tedy lišil diametrálně, vzhledem ke stavu, ve kterém Petra byla. U ní jsme začínali úplně od začátku a vzniklo z toho devět měsíců intenzivní přípravy. Tím, že se rozešli, i moje role skončila a zůstal jsem s Radkem. Petra pokračuje svou vlastní cestou dál a samozřejmě jsem rád, že se jí podařilo vyhrát ve Wimbledonu. Tato kapitola je ale uzavřená.“

Po rozchodu Radka s Petrou jste prohlásil, že nemůžete sedět na dvou židlích? Nelitujete toho, že jste s Kvitovou nepokračoval, po jejím triumfu na Wimbledonu? Vždyť sama prohlásila, že pod jejím grandslamovým úspěchem jste podepsán i vy.

„Je to pravda, nemůžu sedět na dvou židlích. Samozřejmě pokud se Petra o mně takto vyjadřovala, jsem rád. Potěší, že se zmíní, že jsem na tom měl taky nějakou zásluhu. Jsem příjemné vědět, že ta spolupráce měla smysl a že jí to částečným dílem pomohlo.“

Co se vám honilo hlavou, když jste se díval na finálový zápas Petry?

„Na finále si mi koukalo velice dobře, protože to byl tah na jednu bránu řečeno fotbalovou terminologií. Petra vyhrála o parník, bylo to úžasný.“

V tenise se točí obrovské peníze. Prize money stoupají, příkladem je poslední Wimbledon, kde si finalisté vydělali 30 milionů korun. Co takové sumy dělají s psychikou sportovce?

„Každý si musí dát rovnici, kolik do toho vkládá třeba od šesti let. Spousta rodičů zbankrotovala, prodala chaty a peníze se jim nikdy nedostaly zpátky. Člověk to nejdříve musí vidět jako investici a pak jen ti nejlepší z nejlepších se dostanou k takovým penězům. Když se tím chcete živit, musíte být nejméně v první padesátce“

Najdou se v téhle konkurenci opravdu přátelské vztahy?

„Obecně se dá říci, že tenis je individuální sport a dnes, když se člověk podívá na ty odměny a body, tak zjistí, že v něm konkurence je. Myslím si tedy, že v tenise je hodně vztahů umělých než opravdových. Řekl bych, že každý tenista má přátelské vztahy rozhodně mimo tenis. Samozřejmě mohou existovat i výjimky.“

Marku, pojďme nyní k vám. Říká se o vás, že jste pedant a perfekcionista, sedí to?

„Pedant? To si nemyslím… (usmívá se) Za trenéra považuji člověka, který by měl mít přirozenou intuici a schopnost improvizovat. Měl by umět reagovat na měnící se podmínky a ne se striktně držet plánu na papíře. Sám sebe nerad popisuji, to ať udělají jiní.“ (směje se)

Plno lidí jistě žije s představou, že máte super život spojený s cestováním, pobytem v luxusních střediscích a relaxací. Ale taková pohoda to není, že?

„To máte pravdu. Ráno začínáme s kondičním nebo tenisovým tréninkem. A já jsem u obou. Někdy kondiční trénink probíhá u Radka, který má svůj fitness, nebo je zařazen po tenisovém tréninku, někdy probíhá na tenisových dvorcích na Spartě. Pak následuje společný oběd, hodina pauza a poté začíná druhá fáze tenisová plus kondiční. Většinou po tréninku jde Radek na masáž a kolem páté až šesté hodiny večer mi končí pracovní den. Na turnaji je to v podstatě otázka, kdy hraje, protože já se přizpůsobuji jeho programu. Pořád se s ním pohybuji.“

Platí, že čím jste lepší hráč, tím je o vás na turnajích lépe postaráno?

„Ano, přijede pro vás auto, zaveze vás do hotelu. Ovšem zaleží na velikosti turnaje. To jsou nadstandardy, podle kterých si hráč i hráčka dělá obrázek o turnaji. Každá tato věc vás potěší. A čím jste na tom lépe, tím větší máte výhody, což je stejné jako v životě. Když jste dobrá firma, tak si vás cení více.“

A jak si vás cení Radek?

(usmívá se) „Nejraději vzpomínám na soustředění na Kanárských ostrovech. Když vyhrál Davis Cup proti Španělsku, tak mi chtěl udělat radost. Objednal vilu s bazénem jen pro nás dva, kde jsme každý měli půl domek, mávali na sebe přes bazén a po ránu křičeli. Bylo to desetidenní nadstandardní soustředění. Ráno jsme trénovali a od moře vyjížděli na sopku, kde jsme si ve čtyřech kilometrech házeli s medicimbalem. Pamatuju si, jak lidi na lanovce kroutili hlavou, proč si ho tam vezeme.“

Radek je showman a nespoutaný živel, takže jste museli společně zažít spoustu příhod. U které se spolehlivě nejvíce smějete?

(přemýšlí) „Bylo toho hodně, historek mám spousty. Třeba zážitek s bizony na soustředění v Mexiku. Trénovali jsme na sopce v nadmořské výšce asi pěti kilometrů. Naivně jsme tam najeli bez ničeho a nikde nikdo… Najednou se objevilo celé stádo asi šedesáti divokých bizonů, kteří byli od nás tak dvě stě metrů, no a já měl na sobě ještě červenou šusťákovku... V hlavě nám to cvaklo, červená bunda, žádná civilizace. Tak jsme se otočili a mazali rychle zpátky. Takové příhody ale nemám jen s Radkem, hodně jsem toho zažil i s Mischelem Kratochvílem, kterého jsem trénoval před Petrem Kordou.“

Povídejte…

„S Mischelem Kratochvílem jsme byli na Floridě a on prozradil, že ještě neseděl na skútru. Tak jsem si jeden vypůjčil, nasedli jsme a vyjeli. Držel se mě kolem pasu… a za chvíli vidím obrovskou ploutev. Vyhodnotil jsem to na žraloka a otočil zpátky. Jeli jsme snad sedmdesátkou a pak bylo zle. Řítili jsme se na pláž, Mischel už tušil, že se něco děje, tak se mě pustil a já jsem se skútrem vyletěl dvacet metrů do vzduchu a spadl na trávu. Naštěstí se nikomu nic nestalo... Teprve potom jsme zjistili, že jsem najel na igelitovou tašku, která něco ucpala a já nemohl skútr zastavit, vůbec mě v tu chvíli neposlouchal. Ale nejhorší asi bylo, že měl Mischel před zápasem.“

Je vidět, že umíte také relaxovat. Při čem zaručeně vypnete? Předpokládám, že skútr to nebude...

„Mám radost, když se můžu věnovat sám sobě, svému tělu, když si můžu jít zaběhat, jít do sauny… Co se týče hudby, jsem věkem už někde jinde. Rád si poslechnu skupinu Pink Floyd i jazz, můžu poslouchat více žánrů. Leonarda Cohena mám rád a z českých interpretů jsem teď hodně poslouchal Michala Hrůzu. A knížku Stoletýho staříka. Jinak doma na tyto věci není vůbec čas. V letadle, na cestách a na turnajích je větší prostor. Ale hlavně největší radost mám při předávání zkušeností synovi.“

A bude ze syna tenista, nebo kondiční trenér?

„Samíkovi je teprve pět let, vedu ho ke všem pohybovým aktivitám a uvidíme, co ho bude bavit. Když se narodil, tak jsem přemýšlel, jaký vzkaz bych mu chtěl do života dát… A napadlo mě… Až se jednou naučí číst, tak si přečte tři vzkazy od mých svěřenců, které má napsané na zaskleném tričku ve svém pokojíčku. Petr Korda mu odkazuje „Samíkovi do života 3P – pracovitost, píle a poctivost“, což jsou vlastnosti, které on považuje za důležité. Od Radka Štěpánka tam má „Nevadí, že zkazíš, ale bojuj v životě i na kurtě“. A konečně Karel Nováček mu napsal: „Nikdy nezapomeň na to, že jsi Všetíček”. Těch odkazů si velice vážím, jsou to totiž vlastně mé tři životní sportovní příběhy.“

Marek Všetíček

Narozený: 15. 1. 1965

profese: kondiční trenér

S kterými tenisty spolupracoval: Karel Štěpánek, Martin Damm, Petr Korda, Mischel Kratochvil, Radek Štěpánek, Petra Kvitová

Absolvent FTVS UK Praha

Komentáře   

0 #2 Amanda 2017-09-19 22:36
Hi there, You have done an excellent job. I will certainly digg
it and personally recommend to my friends. I'm confident they will be benefited from this site.


Also visit my webpage paintball: http://alexisxskcs.blogolize.com/airsoft-for-Dummies-8887991
Citovat
0 #1 Alfonzo 2017-09-14 14:01
Yesterday, while I was at work, my sister stole my apple ipad and tested to see if it can survive a twenty five foot drop, just so
she can be a youtube sensation. My iPad is now broken and she has 83 views.
I know this is completely off topic but I had to share it with someone!



my blog; restaurant en livraison: http://restaurantemporter08529.bloguetechno.com/The-smart-Trick-of-delivery-food-That-No-One-is-Discussing-7478301
Citovat

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

  • Amanda 19.09.2017 22:36
    Hi there, You have done an excellent job. I will certainly digg it and personally recommend to my ...

    Číst dále...

     
  • Timothy 19.09.2017 02:23
    I see your page needs some fresh content. Writing manually takes a lot of time, but there is tool for ...

    Číst dále...

     
  • Berenice 17.09.2017 08:16
    great publish, very informative. I'm wondering why the opposite specialists of this sector do not ...

    Číst dále...

     
  • Adeline 14.09.2017 20:49
    Hi everybody, here every one is sharing these kinds of experience, so it's nice to read this web site ...

    Číst dále...

     
  • Alfonzo 14.09.2017 14:01
    Yesterday, while I was at work, my sister stole my apple ipad and tested to see if it can survive ...

    Číst dále...